20. století
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru[zdroj?] a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery (ta měla na Španělsko kladný vliv[zdroj?] - konsolidace, zamezení revolučním tendencím), a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane konstituční monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.
Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu uřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Během druhé světové vláky zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí.
V roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem se jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.